ŠTĚK - Šťastně TĚhotná Kvajlinka

Zpravodajství ŠTěK!!!  (Šťastně Těhotná Kvajlinka)

Vážení a milí, jsme velice šťastni, že to můžeme být právě my, (Zpravodajové občasníku HAF), kdo Vám sdělí tu nádhernou novinu. Smečka u Dolanského jezu se rozmnožila o devět nových přírůstků. Jak se to vše semlelo Vám už sdělí šťastná mamina a její dvounozí kamarádi:

Očima páníčků

        „Po úspěšném uchovnění Quai-Linky jsme už jen čekali, kdy se začne hárat. Na bonitaci jsme byli obeznámeni, že letos se feny začínají hárat o trochu dříve, díky mírné loňské zimě. A tak jsme již od srpna Quai-Linku pečlivě kontrolovali, aby nám náhodou něco neušlo. Kontrolovali jsme v srpnu, kontrolovali jsme v září, v říjnu – stále nic, skoro celý listopad stále nic, až na konci listopadu, kdy už někteří chovatelé slavili narození štěňátek, se nám Quai-linka milostivě rozhodla začít hárat. Možná, že se to nezdá, ale tohle čekání bylo pro nás, napjaté pány šíleně vyčerpávající. My, školou povinní, jsme každou přestávku telefonovali babičce domů, jestli náhodou nezaznamenala nějakou změnu. Samozřejmě to celkem krutě poznamenalo stav našeho kreditu.

         Protože jsme se na štěňátka těšili už od chvíle, co se Quai-Li stala členem naší rodiny, muselo být vše perfektní. Abychom nepropásli plodné dny, šli jsme s naším Q-Pufíkem na progesteron, a abychom měli něco extra, dvakrát. (Poprvé bylo totiž příliš brzy, to je tak, když je někdo nedočkavý, ne nadarmo se říká „ dočkej času jako husa klasu“).

        Po nekonečných cca čtrnácti dnech jsme konečně mohli vyrazit do Prahy za ženichem Artíkem. Krytí dopadlo celkem dobře, snad až neočekávaně rychle. Quai-Linka vypadala uspokojeně, vždyť už pár dní předem vyvolávala svým roztouženým hláskem do světa „ Hej ty, vořechu, nechceš si zašpásovat?“. ( Z toho NEMÁ vyplynout, že je Artík vořech).

        Pak nastalo další dlouhé čekání. Ano, čekání je „vopruz“ ale ještě větší „vopruz“ je čekání v nejistotě. Mohli jsme si jen typovat, je Quai-Li březí, není březí?, mohli jsme si hodit korunou, je březí? Není březí? Mohli jsme si někde (nevím kde – na podzim) uškubnout kopretinu, je březí? Není březí? Mohli jsme se modlit, ať to všechno dopadne dobře,

ale jistotu jsme neměli. Dokonce ani potom, co jsme absolovovali sonograf, kde nám velmi nepřesvědčivě bylo sděleno, že jsou tam dvě, ale může jich tam být i více. My jsme na monitůrku však vůbec nic zvláštního neviděli. Achjo, Quai-Li, ty nám dáváš…

        Připravovali jsme se tedy na porod. Úplní nováčci jsme v tomto ohledu nebyli, odchovali jsme již štěňata rotvajlerů, a tak jsme celkem věděli, co a jak. Vyklidili jsme jednu sklepní místnůstku, vymalovali, do rohu jsme umístili starou postel bez nohou – bůh ví, kde to brácha vyhrabal :-D, a rázem se z ní stal pěkný útulný pokojíček. Horší byla příprava Quai-Linky, mezi dvacátým až třicátým dnem březosti vůbec nežrala. Vařili jsme jí všelijaké laskominky, dokonce pohrdala i piškoty. Začínali jsme mít i obavy, že ty dva mrňouse, které prý pan doktor viděl, potratí. Naštěstí se znovu rozjedla, dokonce jedla i 2-3x více než kdy jindy. Od druhé poloviny březosti se jí začalo utvářet obrovské břicho(„ no tyjo, jestli tam jsou dva, to musí být sloni!!!“).

        A od chvíle, co se Quai-Lince začínaly nalévat struky jsme opět čekali, v ještě větší nejistotě – čekali jsme na porod. Quai-Linka byla posmutnělá, sotva chodila, ale ještě do poslední chvilky perfektně hlídala. Když začala být dost neklidná, přemístila se máma k ní

do porodnice. Tam strávila dva dny s přestávkami a celých 17 hodin v kuse, aby Quai-linku nenechala v tak těžké chvilce samotnou…

       Pak si ale musela jít na chviličku odskočit, nebyla pryč víc než 7 minut, přišla a ono tam štěně. Máma vystala SOS a přišla jsem já, porodní asistentka. Z toho rozčilení jsme se ani nepodívali, jestli je to pejsek nebo fenka. Po půl hodince následovalo další…Když už jich bylo šest, 3 pejsci a 3 fenky, následovala dlouhá pauza. „Dobrý, konec, zvládli jsme to, máme rekord, po Artíkovi jich nikdy nebylo méně než osm.“ Porod proběhl hladce, ale my jsme byli totálně vyčerpaní. Šli jsme si odpočinout a trochu se prospat. Máma zůstala v porodnici a kochala se naděleníčkem. Po několika hodinách přišla a povídá: “Vy si tu dřepíte jako kapusty na záhoně a oni se narodili ještě další tři.“ To bylo teprv nadělení. O lumpárnách, které si na nás štěňata připravila, zase příště ( kdo má taky pořád vymýšlet nové téma…?)

Nyní si však určitě přečtěte březost očima Quai-Linky.:

Poslední dobou mě páníčkové často brali na výstavy a různé svody, kde jsem potkávala svoje kámoše tibeťáky. Jednou takovou akcí byla i srpnová bonitace. Ten den jsem se však zrovna moc nevyspala, zřejmě mám šestý smysl pro vyčichání každého dnu, kdy se takováto akce koná, o to vždycky celou noc předem pobíhám po zahradě jako střelená, vyštěkávám každou breberku a ani omylem se nenechám utišit. V den D jsem pak unavená a vypadám příšerně. Na bonitaci jsem hodila jen pár úsměvů do foťáku, ukázala zoubky a předvedla pochybný postoj. Nakonec jsem ale uchovněna byla a panička se mohla začít radovat.

Od této bonitace mi panička každý den prohlížela prďku, co tam však viděla, to nevím, toaletní papír používám J. Postupem času jsem zaregistrovala častější příliv telefonátů během dopoledne. Nechápu, co ti páníčci tak šílí, já bych si za ty peníze pořídila třeba nový fotbalový míč, abych měla co rozkousávat.

Když jsem se začala hárat, vzala mě panička k veťákovi, čímž mě totálně naštvala. Nejen, že jsem nechápala, co se to s mým tělem děje ( i když povědomé  mi to bylo, nebylo to moje první hárání), ale ta Káča mě ještě vezme na to nejnepříjemnější místo, brrrr. V čekárně jsme naštěstí moc nestáli, každej hafan si mě tam tak blbě očuchával…No a v ordinaci na mě nečekalo nic jiného než… No fůůůj, jehla. (Asi fakt nikdy nebudu feťákem.)

A k mému neštěstí jsme po pár dnech návštěvu u pana doktora zopakovali. Tentokrát na mě vyšel jiný pan doktor, než minule, pro tohoto „doktora“ nemám žádné rozumné označení, když zjistil, že takové chlupaté zvíře jako já jde na progesteron, málem se rozplakal,(což jsem však poznala jen já, to víte, to pes vycítí.) Když přišlo na věc, a chtěl mi odebrat z nohy krev, obrnila jsem se všemi způsoby a říkala jsem si „ Tak klídek, Quai-linko, to vydržíš, takovej hňup na tebe nemá.“  Taky že neměl, minimálně pět minut hledal mezi mou hustou podsadou žílu a pak se rozhodl, že mi nohu oholí…To naštěstí zaslechl minulý pan doktor. To byl můj zachránce, představte si, že by mi tu mojí nádheru nechal oholit a já nakonec ani nezabřezla…To teda ne, pan doktor „zachránce“ mi jemně a hlavně šikovně odebral krev a bylo…, ani jsem nekvíkla.

Od nějakého desátého dne začátku mého hárání jsem si každý den sedla doprostřed dvora a vyla a vyla… Pak mě často chodili navštěvovat psí kamarádi z vesnice, všech různých barev a tvarů, naštěstí máme opravdu kvalitní plot, takže mě takoví voříšci nemohli obskočit. A v jeden všední den, jsme opět nasedali do auta, už jsem měla zlé tuchy, že zase pojedeme k veťákovi, naštěstí se to nepotvrdilo a když jsme v cíli vylezli z auta, čekal na mě krásný, opravdu krásný princ…

Po návštěvě u Artíka se situace u nás doma zase vyhrotila. Páníčci byli stále nervózní, stále častěji telefonovali, když zrovna nebyli doma a nesahali mi na bříško. A já jsem si snila, kolik úžasných kulatých míčů by za ty peníze bylo…

Pak mě zase čekala návštěva veterináře, tentokrát byla celkem příjemná, doktor hňup byl pryč, a mně bylo dovoleno (tedy skoro přikázáno) lehnout si na záda a „spát“. Zdálo se mi o takovém studeném rozsolu….to je zvláštní.

Z toho všeho jsem neměla ani chuť k jídlu, nic mě nebavilo a měla jsem depku, že už nikdy neuvidím svého prince. Páníčci pořád něco štrachali ve sklepě a často mě tam brali na návštěvu. Většinu času jsem nyní trávila v domě, na chodbě, kde jsem  všem kolemjdoucím překážela J. Když depka pominula, dala jsem se do jídla, najednou jsem zjistila, že čím víc jím, tím větší mám hlad a taky chutě se mi totálně změnily. Panička byla alespoň ráda, že jím.

A než jsem postřehla, že se moje břicho začalo pořádně nafukovat, byla jsem jako balon. „To je z toho přežírání, Quai-lino, ty seš obézní“ říkala jsem si po každém mrknutí se do zrcadla. Pár dní předtím, než jsem měla pocit že puknu, jsem se přestěhovala do pokojíčku ve sklepě. „ Heč, Miki, má hezčí boudu než ty“ dělala jsem tůdle na svou kamarádku jorkšírku Miki. Panička se přestěhovala se mnou. Nehnula se ode mě ani na krok, zřejmě chtěla být živým svědkem mého puknutí s nafotit exkluzivní foto, které by za slušný balík prodala někam do bulváru. Až jednou si musela někam odskočit… Na to nejspíš moje tělo čekalo a než se vrátila, porodila jsem své první miminko. Ano, jsem maminkou. Krásný to pocit…