01.01.2009 00:00
A už to tu bylo zase.
Na podzim příštího roku, roku 2008 jsem se zase zamilovala. Byla to láska na první pohled. Já stála před brankou, ON za brankou a probodával mě roztouženým pohledem. Mé srdce zjihlo. Podlomila se mi kolena a jen jsem zírala na jeho krásně tvarovanou mohutnou postavu, nádhernou srst a ten pohled. Pak jsem byla vpuštěna do jeho zahrady… Byla jsem navždy jeho…
A je to tady, znovu a zas
já slyším povědomý lásky hlas.
Už ho i vidím, je to ON-
řady zemí Evropy šampion.
Pohledem toužebným k sobě mě zlákal,
jen jsem se nadála, už na mne skákal…
„Quai-linko vstávej, jedeme na výlet!“ Jakmile jsem uslyšela slovo výlet, v tu ránu jsem přešlapovala u auta.
Cesta autem trvala podezřele krátce… no jo, zase veterina… Ve dveřích díky bohu nestál doktor hňup, tak to snad nějak přežiju. V ordinaci mi bylo opět povoleno lehnout si na záda a nechat se šimrat tím povědomým přístrojem… Už vím, to už tady jednou bylo… Budu mít zase štěňátka! Hurá!!! Páníčci ale nevypadají moc nadšeně, vypadají spíše smutně, až skoro mrzutě. Co jim to zase přelítlo přes nos? Vždyť budou přeci štěňátka…Já to vím, sem přece mamina… to už tady jednou bylo…Jo jsem 100% březí… Hurá… budu moct zase spát na gauči a koukat se na televizi a dělat tůdle na tu malou potvoru Miki. To bude paráda, měsíc úžasného nicnedělání…
Cesta domů rychle uběhla. Já v sedmém nebi, natěšena na štěňátka, zato páníčkové zarytě mlčí a co minutu posmrkávají, vzlykají a sem tam i nějaká ta slza steče…
Následující měsíc chodí páníčkové jako těla bez duše, koukají na mě, jako bych je nějak zklamala, i když vědí, že ne. Já 100% přesvědčená a už nadobro zajetá v režimu „březí fena“ je nechápu. Chodím po dvoře, sem tam něco zavyju, víc žeru a strašně trpitelsky koukám.
14 dní před mým plánovaným porodem jsou páníčkové čím dál zoufalejší. Večer, když ležím u televize, mi stále sahají na bříško. Já začínám tušit, že to s těma štěňátkama nebude tak snadný. Začíná mi docházet proč jsou tak smutní. Já jsem nezabřezla…
Týden před porodem Přepadne páníčky zoufalství. Vždycky, když mě vidí, chytí mě za krk a cloumají mnou se slovy: „Quai-linko, vyprdni nám štěňátko!!!“ A to už vím, že je konec, tak štěňátka opravdu nebudou.
Ale já jsem od přírody vypočítavá mrcha, a tak mě napadne dokonalý plán: budu dělat falešně březí maminu a zahraju páníčkům na city. Oni mi pak všecko, všecičko dovolí a budou mě mít mnohem radši než Aquičku!
Jak si Quai-linka naplánovala, vše jsme jí dokonale smlsli. Přesvědčivě se trousila po dvoře, tahala kdejaké polínko a za soumraku sténala. Bylo nám ji tak líto, že jsme jí opravdu vše dovolovali a zároveň totálně rozmazlili. Když Qaui-Li zjistila, že už v naší domácnosti může všechno, smutek byl ten-tam. Navíc - její polínkové manévry převzala Aquička, takže denně sbíráme desítky kusů dřeva ze dvora, kde se Aqule snad snaží vybudovat nějaké dřevařské závody. A mnohdy jsou to opravdu úctyhodně rozměrná polena, skoro se až divíme, jak jej ten „pejsek“ zvládne unést…
