Díl 1. - Seznámení

HAF – společenský občasník, aneb -  ze života jedné slečny z Tibetu

Zdravíme všechny kamarády a přátele pejsků a tibetských dog zvlášť.

Náš novinářský tým zavítal na návštěvu do Dolan, do místa, kde sídlí jedna slečna tibetské dogy a její dvě kamarádky.

Přijeli jsme za vrata, hledáme zvonek, abychom se ohlásili, žádný nevidíme, vlastně ani po něm nestačíme pátrat a vrháme se zpět do auta – ke vratům totiž běží rozštěkaná smečka tří psů!!! Rotvajler s pěnou u tlamy, cenící tesáky; chlupatý hafan s vrtícím ohonem a pod nohama se jim motá malá kulička – jorkšírek.

S tímto materiálem máme dělat rozhovor? No potěš pánbůh!!

Po očichávací proceduře ochranky ve složení – tibetská doga – Quai-Li, rotvajlerka Betty a jorkšírek Miki,  nám bylo povoleno vstoupit na ostře sledované území a započít rozhovor.

Jako první se slova ujala Quailinka (15 měsíců) – Jsem nejupovídanější člen naší smečky, tedy v mém případě spíš nejuštěkanější. Jak se večer setmí, sednu si doprostřed dvora a štěkám a štěkám. To má své důvody :

a) hlídám, což není jen tak,

b) dělám se důležitou a chci, aby o mě všichni psi z vesnice věděli,

c) vyprávím příběhy, které jsem v naší smečce zažila, a zrovna o ty se s Vámi chci podělit.

A začnu tak,  jak se sluší a patří - od začátku.................

Mezi  nejdůležitější dny v mém dosavadním životě patřil 25. únor 2006, den, kdy mne moji noví páníčci odvezli z Dolína do Dolan.  Z cesty jsem byla vyjukaná, seděla jsem v autě tiše a způsobně, jako hodné štěňátko. V novém domově na mě již  čekal uvítací výbor - Betynka a Mikinka. Betyna na mě zpočátku hleděla jako na vetřelce a dokonce na mě zle vrčela, brzy ale zjistila, že je se mnou sranda a stala se z nás nerozlučná dvojka. Horší byly začátky s Mikinkou. Ona totiž celý byt páníčků považuje za svoji boudu a nechtěla mě na své území pustit.

Jakmile jsem se po příjezdu rozkoukala, ukončila jsem roli hodného štěňátka , odhalila duši malého ďáblíka a začal teror. Mé ostré zoubky nebyly k zastavení, nestačilo mi okusovat končetiny svých páníčků, vytvářet tak modřiny a jizvy, ale svůj díl dostala také zahrada . Během týdne jsem ji totálně rozhrabala. Panička smutně chodila kolem záhonů a vyhlížela, kdy už konečně vyrostou nějaké kytky, ale já byla vždy rychlejší a co vyrostlo, to jsem ukousla, rozhrabala nebo jinak zlikvidovala.  

Také chudák Miki ze mě utržila docela solidní šok. Nejen, že hned od začátku jsem si na ní dovolovala, protože byla menší, ale později jsem ji pronásledovala po zahradě a neustále přeměřovala svými zoubky její míry. Na moje nájezdy, kdy k ní v trysku běžím, tam zabrzdím, reaguje vždy oddaným lehem na záda. Očuchám ji jak se sluší a patří a čumákem ji postavím na nohy.

Betynka si svou autoritu také dlouho neudržela, po několika týdnech jsem ji začala tahat za uši a vyprovokovávat k bitvě. Při hrách se mnou se Betyna (9 let) duševně vrátila do svých mladých let a řádila se mnou jako štěně. Dnes je z nás sehraná hlídací dvojka.

 Miki vyskočila k nám na gauč a tiše se doznává: Ano,stále se jí bojím!!!

 Kdo se bojí, nesmí do lesa. Nedá se však říci, že Mikinka se tímto příslovím řídí. Našemu zpravodajskému týmu se přiznala, že se stále Quai-Linky bojí, přestože Quai-Linka již dávno zmoudřela a Miki si už téměř nevšímá.

"Pořád nemohu zapomenout na to trauma, jaké jsem z ní měla, když byla štěně. Nejen, že mi lezla bez povolení do boudy, ale také mi při návštěvě mého příbytku zkontrolovala a popřípadě vylízala mističky. Já chudák se nedokážu ani  bránit, Quai-Li je o dost větší a taky silnější, a tak jsem si vždycky radši zalezla na gauč pod deku, abych nepřišla náhodou k úhoně. Občas jsem sice párkrát štěkla, ale nebylo to nic platné, Quai-Linka si z toho nic nedělala, spokojeně se uvelebila na koberec a vrtěla ocasem."

Quai-Linka se stala pro Miki téměř noční můrou, bohužel s tím nemůžeme nic dělat, a tak nezbývá nic, než Miki rozmazlovat a držet palce, aby její fobie z Quai-Linky zmizela.

 Stále nespokojená Miki si nám dále stěžuje, že Quai-Li stále častěji při návštěvách „ jejího“ bytu vylizuje její mističky.

"Cítím se velice pohoršeně. Je to skoro hyenismus. Okrádat slabší o ten kousek žvance, co mi dávají, cožpak se za sebe nestydí?????!"

Na svou obhajobu Quai-Li prohlásila, že se stále cítí být malým štěnětem a že jí velikost Mikiných mističek zcela vyhovuje. Navíc tvrdí, že za všechno může Betyna.

Ta se sklopenýma ušima přiznala, že když nikdo nedává pozor, tajně se vplíží do Qualiny boudy a vymete všechno žrádlo, které si tam nechává na horší časy.

"Jo táááák! Divila jsem se, že mi z misky mizí můj příděl granulí. Dokonce jsem si začínala myslet, že trpím halucinacemi."

A tak Quai-Linka, pro nedostatek žrádla vyjídala mističky Mikince. Případ uzavřen, viník-Bety-byl potrestán, nedostal nažrat a Miki dostala večeři navíc.

Miki, Bety a Quai-Li diskutují na téma loudění

 Ono na téma jídla se dá dlouho diskutovat, kdejaký umělec, či známá osobnost píše kuchařku a co si o tom myslí naše trojka?

Miky: Hej, Quai-Li, kdes vyloudila tu kejtu?

Bety: Jo, řekni, jak ty to děláš???

Quai-Li: To musíš umět, není to jen tak. Nejdříve nasadím uslintaný výraz profesionálního loudila.  Pak se ujistím, že jsem středem pozornosti, pokud ne, vydám ze sebe zvuk připomínající něco mezi houkáním sirény na poplach a štěkotem, pak si slušně sednu, dám pac svému pánovi a smutně se olíznu. Většinou to vyjde a jsem obdarována nějakou dobrůtkou, třeba piškotem nebo salámkem, ale někdy to nevyjde a já musím přidat ještě jedno eso z rukávu. Vyhlídnu si patřičnou oběť, většinou to bývá Miki, a lehce ji stisknu zuby pod krkem. Potom nasadím drsňácký výraz, jako bych říkala něco jako: "Koukej sem dát to stehýnko, nebo ji vážně zakousnu a žádné výmluvy, že nic nemáš, já to cítím a čich mám opravdu vynikající!"

Bety: To mě na žrádle zas tolik nesejde. Já mám radši hlazení a po tom se můžu utlouct, pro jedno pohlazeníčko dělám doslova psí kusy. A když páníček či panička přestanou, strkám jim čumák do kapes a stále se dožaduji hlazení. Někdy jsem opravdu dost otravná a občas se divím, jak to ty páníčky může se mnou bavit, no jo no, nemají to s námi moc jednoduché...

Miky: To já loudím jenom u stolu a stěžovat si nemůžu, o Vánocích jsem skoro pukla. V loudění jsem expert. Stáhnu uši, nasadím smutný hladový pohled, vrtím ocasem a pacičkami bubnuji do paciček mých páníčků, nikdo mi nemůže odolat a nějaký ten pamlsek vždycky dostanu.

Z našich soukromých zdrojů jsme se ovšem také doslechli o Mikinčině strašné nenasytnosti. Neříkejte, že Vám se nikdy nestalo, že jste něco zapomněli, v tomto případě byl zapomenutý talíř na stole plný uzeného masa nešťastným omylem, který vyvrcholil pravidelnými návštěvami u veterináře a týdenní dietou. Miki je totiž schopná sníst celé vepřové koleno na jeden zátah, ale… Jak již určitě vyplynulo, všeho moc škodí…

A toto je pro dnešek vše, v příštím dílu Vás seznámíme s cestováním očima psa.